Jednoho rána, snad v listopadu, kdy se začala o slovo hlásit zima, vyběhla na louku před dům malá holčička. Nejdříve pozorovala jinovatkou ozdobené rostliny a stromy z okna, ale pak se na tu krásu musela podívat z blízka. Připadala si jako ve skleněném království. Sluneční paprsky se odrážely na zmrzlých krůpějích rosy, které se blýskaly jako drahokamy. Holčička je chytala do teplé dlaně, zpívala si a běhala po blyštivé louce pokryté tisícem studených jiskřiček. Když se po chvíli otočila, leknutím se jí zatajil dech. Přímo proti ní si vykračovala černá obluda, kterou doposud nespatřila. Naráz bylo po zpěvu. Co nejrychleji se snažila utéct neznámému zvířeti z dohledu. Ani nevnímala, že jí ledové perličky křupou pod nohama. Snažila se otevřít zahradní branku a schovat se domů. Pak táhla maminku za ruku, aby se podívala z okna, kdo se to k nim vydal. Maminka neskrývala překvapení. „To je přece vietnamské prasátko, toho se bát nemusíš, je přítulné, ale netuším, co tady hledá.“
Dlouze zpoza plotu holčička prasátko pozorovala. Bylo mnohem větší než ona a vůbec jí nepřipadalo přítulné. Podivně funělo a křoupalo zmrzlou trávu.
Procházelo se po louce každé ráno. Holčička si postupně dodávala odvahu, až se s černým prasátkem skamarádila. Procházeli se spolu po velké louce a sluníčko je malinko hřálo.
Přestože každým dnem přicházela tma dříve a odcházela později, prasátko se vydávalo na svou pouť s přicházejícím světlem. Teprve když louku pokryl sníh, prasátko nepřišlo. Děvčátko ještě nechodilo ani do školky, a tak se najednou cítilo bez přítomnosti prasátka osamělé. Jak to v Krušnohoří obvykle bývá, první sníh brzy roztaje a nastává teplo. V adventním čase to obzvláště mrzí děti, protože očekávají Vánoce se spoustou sněhu a tradiční svátky na blátě je mrzí. Jenže na louce bez sněhu se opět objevilo prasátko a tuhle dětskou radost ani sníh překonat nemohl. Tentokrát nepřišlo prasátko samo. Jen pár kroků za ním kráčel muž. Holčička se na prasátko těšila, a tak jí přítomnost neznámého muže nijak nepřekážela. Slušně ho pozdravila, prasátko pohladila a šla po jeho boku. Muž se otázal „ty se s Marunkou znáš?“. „Ano“, odpověděla holčička překvapená, že má prasátko jméno. „Marunka je turistka. Bydlíme támhle pod lesem, kde je stále stín“, ukázal rukou muž. „Marunka má ráda sluníčko, proto se za ním vzhůru do kopce vydává. Teď v zimě je sluníčko vzácné, vylákalo na procházku i mě. Marunka si našla díru v plotě a utíká mi. Já ale vím, že se před setměním zase vrátí.“ „Aha“, řeklo děvčátko. „Maminka se divila, proč se tady objevuje vietnamské prase.“ „Je opravdu až z tak daleké země?“ Muž se jen zasmál a neodpověděl. Večer musela maminka holčičce všechno vysvětlit a také jí o tom neznámém muži vyprávěla.
Nejen maminka, samozřejmě i Nejdulka muže znal. Často nenápadně pobýval v jeho domě. Bylo tam světlo dlouho do noci a on rád poslouchal, jak praská v kamnech, rád cítil vůni hořícího dřeva a pozoroval, jak kusy mění barvu. Skřítek byl neviditelným společníkem a z úkrytů za pohozeným prádlem sledoval, jak pod rukama muže ožívají kousky světlého dřeva. Pomalu se klubaly postavičky lidí i zvířat. Nejdulka hádal od prvních řezů ostrého nože, co asi vznikne a postupně rozpoznával ovečky, psa, oslíka, krávu, koníka a okřídlené lidi, kterým muž říkal andělé. Muž bydlel v malé chaloupce sám. Občas s ním bydlela i žena, ale jeho touha po volnosti byla příliš velká, a to žádná z žen nevydržela. Domek se plnil většími i menšími soškami, ale také se mu loupala omítka, sem tam při dešti zatékalo, plaňky plotu shnily, ale muže to neznepokojovalo. Vyřezával a když mu bylo smutno, oprášil zastrčenou kytaru a hrál. Tuhle měl Nejdulka nejraději:
Letí a letí kůň jako pták,
Mává si křídly až do oblak
A pod ním básník,
Začíná psát,
o tom, že Pegas má básníky rád,
ten Pegasus co letí v dál.
Slunce zhaslo, den už končí,
Měsíc vyšel, hvězdy tančí,
Milenci jdou svojí cestou v dál,
Vítr uleh k svému spánku,
Básník zpívá dál jen vánku,
Ale Pegasus si letí v dál.
Za mlada býval muž výřečným. Bojoval za svobodu, která ve společnosti nebyla a sbíral podpisy na tajnou listinu, která měla divný název Charta 77. Možná proto se ho někteří báli a mnozí se před ním schovávali a mluvili o něm jako o podivínovi. Pro jiné byl hrdinou. Nosil dlouhé vlasy a vousy a ve sklárnách dlouhou píšťalou foukal skleněné baňky. Když mu zbyla trocha času, kouzlil ze skleněné hmoty, měkké žárem z velké pece, křehké květiny s dlouhými stvoly. U rozpálených pecí bylo vedro a po práci všichni skláři hasili žízeň. Mnohdy až moc. I muž hrdina. Když nastala po sametové revoluci v celé zemi vysněná svoboda, muž opustil práci u horkých pecí a sklo vyměnil za dřevo. Však má dodnes mnoho Nejdečanů jeho figurky z lipového dřeva doma. Někteří i celý betlém.
Později si vystačil s několika kamarády. Snil o dávných plachetnicích, které brázdily moře a dobře se v nich vyznal, ale čím dál víc se vracel do lesů, do krušnohorské přírody. Tak jako Nejdulka neměl rád hlučné věci a auta. Snad proto byl Nejdulkovi tak blízký. Tak jako v dávných dobách chodili lidé až do Karlových Varů pěšky, chodil muž pěšky i dnes. Kdo ví, jestli neměl na vlak nebo byla dlouhá chůze jeho radostí. Možná to byla ta volnost, kterou dopřál sobě, a nakonec i Marunce.
Každopádně se jednoho dne ztratil. Možná brázdí moře na fregatě Santa Maria. My si na něj můžeme vzpomenout o Vánocích, protože svou stopu vryl do lipového dřeva.
Holčička vyrostla, chodila do školy a na procházky s Marunkou už neměla čas. Marunka ale svou přítomností pobavila a potěšila mnoho lidí ze sousedství. Rádi pro ni schovali jablíčka, slupky z brambor a jiné pochutiny. U jednoho z domů pro ni postavili malý krmelec. Snad se rozdělí i s Nejdulkou.
Cestička, kterou Marunka chodívala na slunečnou louku:
N 50°19.048' E 12°42.518'