Kaštany na památku pěkné paní

Křup, křup, tiše cosi praskalo a Nejdulka věděl, že je to moment, kdy puká Země. Připravoval se na tu posvátnou chvíli s potěšením. Bylo to totiž něco náramného.

Už od pradávna se mezi lidmi tradují historky, jak se v jarním období na Velký pátek o Velikonocích otevírají skály a v jejich nitru zahlédnou někteří šťastlivci poklady. To se ví, že i tohle nejdecký skřítek dobře věděl. V zemi ukryté poklady se skutečně dostanou jednou za čas na povrch. Nenápadně a obrovskou silou pootevřou udusanou cestu, mnohdy překonají i nejtvrdší překážky, a pak se na světle doslova rozzáří. Lidé očekávají trochu jiné otevírání země, zejména skal. Jsou velcí, a jemné křupání země výše nad povrchem neslyší. Čekají na zázrak a nevšimnou si, že se právě stal vedle nich, když se po krajích cest ušlapaných tisíci kroky objevil lem zlatých květů.

Nejdulka se pozorováním změn země tak unavil, že mezi šťavnatými stvoly a květy pospával. „Zuzanko,  Zuzanko, hodná holčička jsi , náhle uslyšel volání. Další hlasité pochvaly a výzvy skřítka vytrhly ze sladkého dřímání. Sotva proloupnul zvědavá očka, uslyšel šustot. Brzy spatřil malého bílého psa, který se prodral suchou travou a vběhl do lesa. Čekal, že uvidí i děvčátko, které volal starší hlas. Ale děvčátko nikde. Mezi stébly uviděl jen paní s velkým batohem na zádech. V měkké trávě bylo tak příjemně, že se jen převalil a pospával dál. Druhý den se už od časného rána procházel po lese a občas se shýbnul pro svěží šťavnatou travičku, která se prodrala nad suchou, loňskou. „Hodná holčička“, uslyšel zase známý hlas. Ohlédl se a viděl, jak paní hladí pejska. Byl to ten, kterého uviděl už včera. Skřítek se usadil za vysoký drn a opatrně, avšak pozorně dvojici pozoroval. Pejsek slyšel na jméno Zuzanka a byl paní výborným společníkem. Paní se ztěžka posadila na placatý kámen, sundala batoh, vyndala plátěnou tašku, a pak povzbuzovala Zuzanku ke hledání hub. Zuzanka hbitě, s čumáčkem u země křižovala travnatý palouk až se zastavila a štěkla. Paní se pomalu zvedla, a ještě než k pejskovi došla, začala chválit. „Hodná Zuzanka, copak asi našla?“ A už, už, otvírala nožík. Zuzanka radostně vrtěla ocáskem, když paní vyndala z trávy pěkného smrže. Poplácala pejska po zádech a hned zvolala: „Hledej, ještě hledej Zuzanko. Uvaříme a nasušíme. To bude paráda.“ Nejdulka cítil, jak by se rád se Zuzankou seznámil, měl také vytrénovaný čich na houby, jen neznal jejich jména. Aby nebylo zážitků málo, ke skupince houbařů se přiblížila maminka s holčičkou. Malá holčička už capkala sama, ale maminka pro jistotu vezla kočárek, kdyby se malinká na procházce unavila. Ženy se pozdravily a maminka se podivila, jaký pěkný úlovek po ránu paní nese. „To moje Zuzanka, co bych si bez ní počala. A co vy tady takhle u lesa brzy ráno? Malá toho asi moc nenaspí. Odkudpak jdete?“ „Bydlíme tady kousek, také jsme vyběhly na chvilku do přírody.“ Než se všichni porozhlédli bylo poledne a než se nadáli uběhlo pár let. Maminka s holčičkou často potkávaly paní kořenářku, jak jí mezi sebou říkaly a moc se na ta milá setkání těšily. Ta čiperná paní se sluncem vstávala a než nastal městský ruch, opustila bytový dům v ulici 9. května a s pejskem na vodítku, velkým batohem z hrubého zeleného plátna na zádech, černýma holínkama na nohou, v silném pleteném svetru a šátkem na hlavě kráčela zkratkou přes koleje do kopců. Těsně u lesa se posadila na dřevěnou lavičku a sobě i pejskovi dopřála kus chleba, který zapíjeli vodou. Teprve když se šeřilo, vraceli se domů a nikdy nešli s prázdnou. Podle roční doby se v plátěných taškách nebo košíku jednou objevily houby, podruhé neznámé byliny, jindy modré borůvky, černé sladké ostružiny, červené, nahořklé brusinky, fialový vřes a spousty jiných darů lesa. Byla to zkrátka dokonalá babka kořenářka. Nejdulka se brzy s pejskem Zuzankou seznámil. Naučila ho hledat nejlepší lesní dobroty. Paní zase učila maminku a holčičku. Všichni houbaři z města sbírali houby na kraji lesa, protože to bylo nejblíže. Stačila malá finta a byli spokojeni úplně všichni. Odjakživa platí, že se na to musí od lesa a je to pravda. Holčička s maminkou podle rad sbíraly houby takřka neznámé, nevábných názvů, ale zato chutných. Nebylo nad smaženici z fialových slizáků, ucha jidášova či černohlávků. Houbaře nikdy nelákaly holubinky citronové nebo mandlové, ty si tak nanejvýše spletli s hříbkem, protože na první pohled byla barva klobouků stejná. Ale jejich chuť byla výtečná. A kdo by tušil, co je avízovka! Druh ryzce, který se vždycky nachází poblíž pravých hřibů. Není tedy třeba napínat zrak mezi loňským hnědavým listím a zbytečně ztrácet hledáním čas. Stačí si všimnout nápadně bílé avízovky a hledat jen v její blízkosti a výsledek je zaručen. Neuvěřitelnou rychlostí se tak dají nasbírat houby na oběd, zatímco ostatní hledají půl dne. Taková byla paní kořenářka, a její finty. Proti bolení zad radila nosit po kapsách kaštany. Vždycky jich měla plné kapsy a rozdávala je při setkáních. Jednou, když ji docházely síly a už se vracívala z lesa dříve, začala vyhlížet místo, kde by kaštany zasadila. Přála si, aby po ní jednou zůstaly stromy plné plodů a nikoho z Nejdečanů nebolela záda. Když nebyla dlouho v lese vidět, bylo Nejdulkovi i mamince a holčičce moc smutno. Všichni už znali místa těch nejchutnějších lesních dobrot, ale chyběla jim ta dobrá, laskavá duše. Teprve pak maminka zjistila, že se paní jmenovala Pěkná. To příjmení bylo trefné. Byla opravdu žena s dobrým srdcem. Každému dopřála sušené byliny nebo zavařeniny.

Kaštany nakonec zasadila s panem hajným, aby byly v dobré péči a dnes už jsou z nich pěkně vzrostlé stromky. Nejdulka v jejich korunách občas odpočívá a Nejdečané za nějaký čas budou sklízet léčivé plody. Děkujeme pěkná paní.

Kaštany paní Pěkné:
N 50°18.730'   E 12°42.844'

Lavička, na které sedávala:
N 50°19.013'   E 12°42.949'