Křup,
křup, tiše cosi praskalo a Nejdulka věděl, že je to moment, kdy puká Země.
Připravoval se na tu posvátnou chvíli s potěšením. Bylo to totiž něco
náramného.
Už
od pradávna se mezi lidmi tradují historky, jak se v jarním období na Velký
pátek o Velikonocích otevírají skály a v jejich nitru zahlédnou někteří
šťastlivci poklady. To se ví, že i tohle nejdecký skřítek dobře věděl. V zemi
ukryté poklady se skutečně dostanou jednou za čas na povrch. Nenápadně a
obrovskou silou pootevřou udusanou cestu, mnohdy překonají i nejtvrdší
překážky, a pak se na světle doslova rozzáří. Lidé očekávají trochu jiné
otevírání země, zejména skal. Jsou velcí, a jemné křupání země výše nad
povrchem neslyší. Čekají na zázrak a nevšimnou si, že se právě stal vedle nich,
když se po krajích cest ušlapaných tisíci kroky objevil lem zlatých květů.
Nejdulka
se pozorováním změn země tak unavil, že mezi šťavnatými stvoly a květy
pospával. „Zuzanko,
Zuzanko, hodná
holčička jsi
“, náhle uslyšel volání. Další hlasité pochvaly a výzvy skřítka
vytrhly ze sladkého dřímání. Sotva proloupnul zvědavá očka, uslyšel šustot.
Brzy spatřil malého bílého psa, který se prodral suchou travou a vběhl do lesa.
Čekal, že uvidí i děvčátko, které volal starší hlas. Ale děvčátko nikde. Mezi
stébly uviděl jen paní s velkým batohem na zádech. V měkké trávě bylo
tak příjemně, že se jen převalil a pospával dál. Druhý den se už od časného
rána procházel po lese a občas se shýbnul pro svěží šťavnatou travičku, která
se prodrala nad suchou, loňskou. „Hodná holčička“, uslyšel zase známý hlas.
Ohlédl se a viděl, jak paní hladí pejska. Byl to ten, kterého uviděl už včera.
Skřítek se usadil za vysoký drn a opatrně, avšak pozorně dvojici pozoroval.
Pejsek slyšel na jméno Zuzanka a byl paní výborným společníkem. Paní se ztěžka
posadila na placatý kámen, sundala batoh, vyndala plátěnou tašku, a pak
povzbuzovala Zuzanku ke hledání hub. Zuzanka hbitě, s čumáčkem u země
křižovala travnatý palouk až se zastavila a štěkla. Paní se pomalu zvedla, a
ještě než k pejskovi došla, začala chválit. „Hodná Zuzanka, copak asi
našla?“ A už, už, otvírala nožík. Zuzanka radostně vrtěla ocáskem, když paní
vyndala z trávy pěkného smrže. Poplácala pejska po zádech a hned zvolala: „Hledej, ještě hledej Zuzanko. Uvaříme a nasušíme. To bude paráda.“ Nejdulka
cítil, jak by se rád se Zuzankou seznámil, měl také vytrénovaný čich na houby,
jen neznal jejich jména. Aby nebylo zážitků málo, ke skupince houbařů se
přiblížila maminka s holčičkou. Malá holčička už capkala sama, ale maminka
pro jistotu vezla kočárek, kdyby se malinká na procházce unavila. Ženy se
pozdravily a maminka se podivila, jaký pěkný úlovek po ránu paní nese. „To moje
Zuzanka, co bych si bez ní počala. A co vy tady takhle u lesa brzy ráno? Malá
toho asi moc nenaspí. Odkudpak jdete?“ „Bydlíme tady kousek, také jsme vyběhly
na chvilku do přírody.“ Než se všichni porozhlédli bylo poledne a než se nadáli
uběhlo pár let. Maminka s holčičkou často potkávaly paní kořenářku, jak jí
mezi sebou říkaly a moc se na ta milá setkání těšily. Ta čiperná paní se
sluncem vstávala a než nastal městský ruch, opustila bytový dům v ulici 9.
května a s pejskem na vodítku, velkým batohem z hrubého zeleného
plátna na zádech, černýma holínkama na nohou, v silném pleteném svetru a
šátkem na hlavě kráčela zkratkou přes koleje do kopců. Těsně u lesa se posadila
na dřevěnou lavičku a sobě i pejskovi dopřála kus chleba, který zapíjeli vodou.
Teprve když se šeřilo, vraceli se domů a nikdy nešli s prázdnou. Podle
roční doby se v plátěných taškách nebo košíku jednou objevily houby,
podruhé neznámé byliny, jindy modré borůvky, černé sladké ostružiny, červené,
nahořklé brusinky, fialový vřes a spousty jiných darů lesa. Byla to zkrátka
dokonalá babka kořenářka. Nejdulka se brzy s pejskem Zuzankou seznámil. Naučila
ho hledat nejlepší lesní dobroty. Paní zase učila maminku a holčičku. Všichni
houbaři z města sbírali houby na kraji lesa, protože to bylo nejblíže.
Stačila malá finta a byli spokojeni úplně všichni. Odjakživa platí, že se na to
musí od lesa a je to pravda. Holčička s maminkou podle rad sbíraly houby
takřka neznámé, nevábných názvů, ale zato chutných. Nebylo nad smaženici
z fialových slizáků, ucha jidášova či černohlávků. Houbaře nikdy nelákaly
holubinky citronové nebo mandlové, ty si tak nanejvýše spletli s hříbkem,
protože na první pohled byla barva klobouků stejná. Ale jejich chuť byla
výtečná. A kdo by tušil, co je avízovka! Druh ryzce, který se vždycky nachází
poblíž pravých hřibů. Není tedy třeba napínat zrak mezi loňským hnědavým listím
a zbytečně ztrácet hledáním čas. Stačí si všimnout nápadně bílé avízovky a
hledat jen v její blízkosti a výsledek je zaručen. Neuvěřitelnou rychlostí
se tak dají nasbírat houby na oběd, zatímco ostatní hledají půl dne. Taková
byla paní kořenářka, a její finty. Proti bolení zad radila nosit po kapsách
kaštany. Vždycky jich měla plné kapsy a rozdávala je při setkáních. Jednou,
když ji docházely síly a už se vracívala z lesa dříve, začala vyhlížet
místo, kde by kaštany zasadila. Přála si, aby po ní jednou zůstaly stromy plné
plodů a nikoho z Nejdečanů nebolela záda. Když nebyla dlouho v lese
vidět, bylo Nejdulkovi i mamince a holčičce moc smutno. Všichni už znali místa
těch nejchutnějších lesních dobrot, ale chyběla jim ta dobrá, laskavá duše.
Teprve pak maminka zjistila, že se paní jmenovala Pěkná. To příjmení bylo
trefné. Byla opravdu žena s dobrým srdcem. Každému dopřála sušené byliny
nebo zavařeniny.
Kaštany
nakonec zasadila s panem hajným, aby byly v dobré péči a dnes už jsou
z nich pěkně vzrostlé stromky. Nejdulka v jejich korunách občas
odpočívá a Nejdečané za nějaký čas budou sklízet léčivé plody. Děkujeme pěkná
paní.
Kaštany paní Pěkné:
N 50°18.730' E 12°42.844'
Lavička, na které sedávala:
N 50°19.013' E 12°42.949'